Gabriela Nováková

Pradávné krajiny

Někde, za neproniknutelnými skalami a hlubokými krátery se ozval výkřik. Možná to nebyl výkřik, spíš hlasité volání. Nerozuměl slovům, odrážely se kolem něho a vytvářely vlnící se ozvěnu. Chtěl běžet za tím hlasem, ale nevěděl kudy, neznal místo, kde se najednou ocitl, propadal panice. Zastavil se, také vykřikl – ale odpovědí mu bylo ticho, jakoby se i ozvěna rozhodovala, co bude dělat. S divoce bušícím srdcem se znovu rozhlédl – najednou, mlha nepoznání se rozestoupila. Věděl kde je. Stačí, když zavře oči a vrátí se v nekonečném čase zpět, na počátek, a najde cestu.

Asi to není zcela vědomý záměr, ale řada prací Gabriely Novákové pracuje s časem. S časem, který je subjektivní, ve své relativitě neměřitelný, i když se tak z přísně fyzikálního hlediska může, resp. musí jevit. V projektu Anna, věnovaném životu své prababičky, kombinující autentické a fiktivní fragmenty z jejího (a svého života), autorka vizualizuje čas osobní, rámovaný pamětí dvou až tří generací jednoho rodu. Ve velké sérii kreseb – map se objevuje časový prvek ve formě putování určitým místem, výsledná mapa je osobním záznamem této cesty, jak prostorovým tak i dobou, kterou v tom kterém místě Gabriela strávila (respektive jak si tuto cestu a dobu pamatovala a nakreslila – což se může s objektivní skutečností značně rozcházet). Pradávné krajiny svým názvem sice odkazují někam do – velmi nekonkrétní – minulosti, ale zachycují spíše bezčasí. Krajiny, které mohly dávno zaniknout – ale i krajiny, které budou teprve stvořeny – a nebo krajiny, které existují, ale které z nějakých důvodů nevidíme nebo nechceme vidět.

Jak uvádí sama autorka: „Pradávné krajiny nejsou typickými obrazy přírodních scenérií, ale spíš krajinnými prostory, v nichž je příroda abstrahována a transformována do archetypálních tvarů zemského povrchu. Můžeme je vnímat jako odrazy ukrytých a zahloubených vnitřních krajin člověka. Krajiny jsou více než odrazem reálného prostoru místem touhy po poznání, po hledání smyslu našich cest, našeho putování, neustálého procesu hledání, bloudění a nalézání, pronikání k podstatě bytí. Jsou tématem prostupujícím různá období života, vracejí se pro svou mnohotvárnost a víceznačnost.“

Gabriela vytváří vlastní svět, její krajiny jsou zhmotněním našeho kulturního světa, zároveň odráží její bohatou obrazotvornost a schopnost výtvarnými prostředky vdechnout příběh do statického obrazu. Její krajiny jsou plné tajemství, záleží na divákovi, jaký s nimi naváže dialog, jestli vyvolají úzkost a obavy z neznámého apokalyptického světa, nebo jestli budou cestou k pochopení a přijetí něčeho nového.

Po formální stránce představují vrstvené tušové kresby na fólii vyzrálý autorský styl. Obsahují v sobě různé varianty kreslířského projevu, jehož společným charakteristickým rysem je pečlivá kresba a modelace tvarů pomocí dlouhých a krátkých tahů perem. Oboustranná vrstvená tušová kresba na fólii dává krajinám hloubku – konstruuje vlastní, negeometrickou perspektivu, což podporuje zneklidňující efekt, který prohlížení kreseb vyvolává, a to přesto, že zdánlivě všechny zákony renesanční perspektivy autorka pečlivě dodržuje.

Gabriela Nováková nevytváří kresby v jednom souvislém časovém úseku, ale vznikají v malých cyklech, někdy i v odstupu několika let, což dokládá i nenápadná změna rukopisu, dodávající celé sérii i vlastní dynamiku. Kresba je možná nejtěžší ze všech výtvarných technik, není možné schovat se za žádné módní projevy. Gabriela sice principielně neodmítá trendy současné vizuální kultury, ale zároveň necítí potřebu na ně reagovat. Nadčasovost jejích kreseb, tvůrčí poctivost a odvaha pohlédnout do nitra sebe sama je víc než častá prázdnota mnoha současných děl pracující s jednoduchými efekty nových médií.

Instalace v Galerii Josipa Plečnika je doplněna o několik objektů, které také vycházejí z kreseb Gabriely Novákové, ze série Otepí, kterým se intenzivněji věnovala v 2. polovině 90. let. Bílé instalace nenásilným způsobem dotváří prostor galerie, traktují ho, jakoby zhmotňují, možná upřesňují některé situace odehrávající se ve vystavených kresbách. Nalezené větve, abstrahované bílou barvou (spíše bílou nebarvou, bílá je sama nekonečným prostorem) a jednoduchá textilie vytváří překvapivě silné spojení, prostoupené transcendentální zkušeností. Jde o krásné, téměř dokonalé tvary a jejich přenesením do galerie si to můžeme naplno uvědomit.

I ony jsou něčím, co může pocházet z pradávna nebo se teprve zrodit.

Helena Musilová, kurátorka výstavy

říjen 2015